Autorkou pedagogicko-výchovného systému Montessori je italská lékařka Mária Montessori. Narodila se v Itálii 31. srpna 1870 v obci Chiaravalle v provincii Ancona. Od roku 1875 žila Mária s rodiči v Římě, kde získala vzdělání Absolvovala střední přírodovědecko-technickou školu. Po maturitě vystudovala jako první žena Lékařskou fakultu na Římské universitě. Studium na lékařské universitě, do té doby přístupné pouze mužům, dokládá její pokrokový názor, že ženy jsou si s muži rovnocenné. Aktivně se účastnila mezinárodních kongresů za práva žen v Německu, Itálii a Anglii. Studium ukončila v roce 1896. Dva roky pracovala jako asistentka na Psychiatrické universitní klinice v Rímě. Zde přišla na myšlenku, že duševně choré děti jsou vzdělatelné.
V roce 1899 se začala zabývat jejich výchovou a vzděláváním. V tzv. „modelové škole při lékařsko-pedagogickém institutu v Římě si M.M. své poznatky a didaktický materiál experimentálně ověřovala a neustále upravovala podle potřeb dětí. Stále více se věnovala experimentální psychologii, pedagogice a antropologii, jejíž studium na Římské universitě ukončila v roce 1902.
V letech 1904 – 1908 zde působila jako profesorka antropologie a biologie. Práci s postiženými dětmi se stále věnovala utkvěla jí myšlenka, že její metoda by měla ještě větší úspěch u zdravých dětí. Ředitel Římské společnosti pro účelné stavebnictví nabídl M.M. práci v dětských útulcích v chudinské čtvrti San Lorenzo.
V lednu 1907 byl otevřen první Dům dětí- Casa dei bambini. Byly zde děti od 3 do 7 let, jejichž rodiče přes den pracovali a nemohli se o ně starat. M.M. je nechala volně hrát s předměty, které vytvořila tak, aby se děti při práci s nimi vzdělávaly.
V roce 1911 se M.M. vzdává lékařské praxe a začíná se výlučně věnovat rozšíření a rozpracování své metody. V té době se její metodou vyučuje na národních školách v Itálii a Švýcarsku, postupně se otevřely tzv. „Modelové školy“ v Paříži, Bostnu a v New Yorku. Dále je její metoda aplikována v anglických a argentinských školách. Rozšířením metody do více škol vznikla potřeba vzdělávání učitelů.
V roce 1912 se uskutečnil první vzdělávací kurz v Římě. Se zhoršováním politické situace se začaly některé školy, zejména v Itálii, uzavírat. S tím upadalo i vzdělávání pedagogů a poslední kurz se konal v roce 1934. Přesto se metoda Montessori mezi válkami rozšířila do mnoha zemí, vznikaly i základní školy. Byly zakládány montessoriovské společnosti. V roce 1924 založila M.M. se svým synem Máriem mezinárodní montessoriovskou společnost – “ Association Montessori Internacionále – AMI“. Dnes sídlí tato společnost v Amsterodamu. Do Holandska se M.M. přestěhovala i s rodinou roku 1936, kde bylo 200 škol pracujících metodou Montessori. M.M. se snažila šířit své poznatky do celého světa. Organizovala kurzy pro učitele po celém světě, stejně tak i mezinárodní Montessori – Kongresy. Poslední proběhl v Londýně roku 1951. V roce 1950 byla za své celoživotní dílo oceněna Nobelovou cenou míru. Zemřela 6. května 1952 v holandské vesničce Nodwijk -an – Zee, kde je i pohřbena.
Principy Marie Montessori:
- Princip věkové heterogenity – optimální spojení tří věkových skupin. Mladší se učí od starších. Starší děti rády učí mladší a starají se o ně.
- Princip svobody a samostatnosti – svoboda je základem nezávislé individuality. Je také základem pro samostatnostt dítěte. Důležitá pro vývoj dítěte je svobodná volba činností a jednání.
- Princip vedení – pedagog je „služebníkem lidského ducha“. Je pomocníkem, organizátorem, podněcovatelem dětské volby a pozorovatelem.
- Princip pohybu – zajišťuje postupné zdokonalování pohybů hrubé i jemné motoriky. Pohyb se využívá i k rozvoji myšlení, učení a zapamatování si.
- Práce s chybou – dělat chyby je přirozené. Je to dobrá pomůcka k poznání toho, jak dalece zvládáme určité věci. Materiál je koncipován tak, aby dítě na chybu přišlo samo. Tzv. kontrola chyb.
- Princip sociální výchovy – v heterogenních skupinách mají děti možnost spolupracovat a komunikovat. Učí se trpělivosti a pomoci.
- Princip normalizace – znamená návrat k normálu. Normalizované dítě je takové, které je psychicky zdravé a může se přiměřeně svým schopnostem rozvíjet. S tímto se pojí i sociální chování, dobrovolná disciplína a vůle.
- Princip ticha a klidu – děti se učí prožívat ticho, které jm následně přináší stav větší radosti. V tichu se učí spojit se se svou vnitřní pravdou. Během cvičení ticha se zklidňuje nejen tělo, ale i duše. Tak může dítě nalézt rovnováhu nejen ve vnějším, ale i ve vnitřním světě.
Mária Montessori rozlišuje tyto oblasti výchovy:
- sebeobsluha – činnosti praktického života
- senzomotorika – činnosti na rozvoj smyslových vjemů
- jazyk
- matematika
- kosmická výchova = botanika, biologie, zeměpis, dějiny (tradice, zvyky)